|
|
Naučná stezka Prašivá tvoří hvězdici se šesti rameny, vychází z obcí ze šesti okolních obcí a jejím cílovým bodem je vrchol hory Malá Prašivá. Výchozí body jednotlivých ramen jsou v obcích Morávka, Raškovice, Pražmo, Nošovice, Dolní Domaslavice a Hnojník.
Nástupní místo: Hnojník
Délka trasy: 8,7 km
Zaměření: informace o regionu
Počet zastavení: 4
Vhodná pro: pro pěší a cyklisty
ZASTAVENÍ
F. 1. Obec Hnojník
Hnojník je největší obcí Mikroregionu povodí Stonávky. V historických pramenech je poprvé připomínán v roce 1305 v soupisu desátků vratislavského biskupství. Předpokládáme však, že ves vznikla mnohem dříve, možná již ve druhé polovině 12. století. Patrně už ve 14. století a určitě v 15. století patřil Hnojník jako svobodný statek šlechtické rodině, která se podle něj nazývala. První dochovaný doklad se jménem příslušníka této rodiny, konkrétně se jednalo o Staška z Hnojníka, pochází až z roku 1445.
Výraznou stopu v dějinách obce zanechal šlechtický rod Beessů z Chrostiny, který se stal majitelem hnojnického panství v roce 1736. Beessové si nechali v obci postavit barokní zámek, který pak v dalších generacích přebudovali v empírovém slohu a nakonec dostavěli i druhé patro. Část původního mobiliáře zámku, ve kterém v roce 1930 při své návštěvě regionu přenocoval i prezident Tomáš G. Masaryk, je dnes vystavena na hradě Šternberk. Na místním hřbitově si Beessové nechali postavit rodovou hrobku, v níž pak bylo pohřbeno deset členů rodu.
Velký rozvoj zažil Hnojník v 19. století. Zatímco na jeho počátku tu žilo 324 obyvatel, roku 1843 už to bylo 614 obyvatel, a to v 60 číslech popisných. Většina obyvatel se živila zemědělstvím. Bylo tu ale také pět mlýnů a hnojnická vrchnost vybudovala i několik malých průmyslových podniků: dvě palírny, pivovar a cihelnu. Uživit se na malých pozemcích představovalo pro místní rozrůstající se rodiny stále větší problém, a tak ve druhé polovině 19. století začali místní lidé stále více jezdit za prací do Třineckých železáren, karvinských dolů, či ostravských průmyslových podniků. To mělo za následek i pokles počtu obyvatel obce, neboť řada z těchto lidí se už v místě nového zaměstnání trvale usadila. Na konci století tak Hnojník zaznamenal velký úbytek obyvatelstva.
Intenzivnější spojení s okolním světem ale přineslo do obce i nové myšlenky, nové impulsy dalšího vývoje. Na tomto stavu se výrazně podepsala i stavba dráhy z Frýdku do Těšína a zřízení nádraží v Hnojníku, které z této obce učinilo v určitém smyslu nové centrum a dopravní křižovatku pro okolní obce, které železnici neměly. Změnil se také charakter dříve takřka čistě zemědělské obce, která se nyní stala zemědělsko-dělnickou. Zajímavým svědectvím o postupném pronikání technického pokroku jsou zápisy v kronice: v dubnu 1926 si první rádio v obci pořídil farář Rudolf Ploszek, o rok později se tu objevil první automobil, vlastnil jej MUDr. Jan Hornich. V témže roce se na poště po dlouhých letech neúspěšného jednání podařilo uvést do provozu první telefonní stanici a v roce 1937 byla provedena elektrizace větší části obce.
Největšími kulturně-historickými památkami v obci jsou kostel postavený v letech 1808-1812 namísto svého starého dřevěného předchůdce a replika sochy sv. Jana Nepomuckého v centru obce.
F. 2. Hnojník – vlakové nádraží
Železnice měla pro Hnojník obrovský význam už v tom, že obec se stala důležitou stanicí na trati z Frýdku do Polska a v jistém smyslu i dopravním uzlem pro okolní obce. Výrazně se zlepšilo a hlavně usnadnilo samotné spojení Hnojníku s okolním světem. Trať nechala vybudovat Společnost Severní dráhy Ferdinandovy jako jednu z vedlejších tratí hlavní dráhy v letech 1887-1888 a o její skutečnou podobu se zasloužil majitel zdejšího velkostatku baron Jiří Beess. Ve hře bylo totiž více možných tras, dráha měla vést buď až u hranice s Komorní Lhotkou, nebo přes evangelický hřbitov.
Evangelický hřbitov byl založen na počátku 80. let 19. století a pozemek pro tento účel daroval baron Beess. Až do této doby museli místní evangelíci pohřbívat své zemřelé v sousední Komorní Lhotce. V roce 1909 zřídili tzv. Hřbitovní radu, která se starala o všechny záležitosti hřbitova. V roce 1935 iniciovala i rozšíření zvonice na kapli, aby se tam mohly konat pohřební služby i za špatného počasí.
Nová železniční stanice se stala důležitým místem nejen pro samotnou obec Hnojník, ale i pro sousední Komorní Lhotku. V letech 1912 – 1913 byla vybudována silnice od nádraží do Komorní Lhotky. A v roce 1914 bylo schváleno vysadit okolo této silnice lípovou alej, která je dodnes jednou z největších pamětihodností obce a nepochybně okouzlí každého, kdo tudy projíždí poprvé.
Místní železniční trať bohužel nevyužil prezident Masaryk, který do obce v sobotu 5. července 1930 přijel z Frýdku autem. Přijel až navečer a byl uvítán davy lidí nejen z Hnojníku, ale i z okolních obcí. Po slavnostním uvítání se odebral na zámek, kde přenocoval. Ráno pak pokračoval ve své návštěvě regionu, odjel do Třince.
Místní odbor Slezské Matice osvěty lidové se usnesl postavit na paměť pobytu prezidenta Osvoboditele pomník před budovou měšťanské školy. Slavnost odhalení byla původně naplánována na 1. června, ale pro silný déšť byla odložena až na 11. června 1936. Podle kronikářů to byla až dosud největší slavnost v Hnojníku. Přítomni byli senátor Macek z Frýdku, okresní hejtman Gela, okresní školní inspektor Polášek, zástupci řady dalších úřadů a spolků, čestná rota pěšího pluku z Místku, členové tělocvičných jednot a hasičstva v krojích, samozřejmě školní mládež a údajně ještě asi 3 tisíce lidí z Hnojníku a okolí. Busta prezidenta je dílem akademického sochaře Josefa Třísky z Prostějova. Pískovcový hranol pochází z lomu v Řece.
Po dobu okupace byla busta dobře ukryta – zakopána na školní zahradě v Dobré. Znovu byla slavnostně odhalena u příležitosti státního svátku 28. října 1945. Nezůstala však ani nyní na svém místě dlouho. V noci z 9. na 10. června 1953, jak praví místní kronika, záhadně zmizela.
F. 3. Obec Komorní Lhotka
Komorní Lhotka je malebnou podhorskou obcí se zhruba tisícem obyvatel a velkou turistickou a lázeňskou tradicí. V současnosti je obec hlavním protagonistou rozvoje cestovního ruchu v Mikroregionu obcí povodí Stonávky. Tato říčka na území obce také pramení. První zmínka o obci, tehdy pod názvem Bučkova Lhota, se v dochovaných pramenech objevuje k roku 1455. Název se pak často měnil a až na konci 19. století se ustálil v té podobě, jak ho známe dnes.
Základem života místních obyvatel bylo zemědělství. To spočívalo v pěstování lnu a navazujícím tkalcovství a především v pasteveckém chovu ovcí. Postupně docházelo k zániku tohoto původního způsobu obživy. Zavedení železnice, vedoucí přes sousední Hnojník, zrušilo provozované formanství. Docházelo k tomu, že lidé hledali práci mimo obec a nacházeli ji v okolních městech. Byl to především těžký průmysl - doly, hutě.
V Komorní Lhotce je možné si prohlédnout klasicistní evangelický kostel z roku 1782 se třemi empírovými náhrobky a s barokním mobiliářem, krásným oltářem a kazatelnou. Velmi zajímavým objektem je také katolický kostel, který byl vybudován o více než 100 let později z místního šedozeleného godulského pískovce. Přímo v centru obce je zachovalými roubenými karpatskými dřevěnicemi z 19. století zastoupena lidová architektura typická pro Těšínsko.
Na jihovýchodním svahu hory Goduly se nachází „toleranční pomník“ z roku 1931 postavený u příležitosti 150. výročí vydání tolerančního patentu a připomínající pronásledování obyvatel nekatolického vyznání. Okolo roku 1530 se do celé Evropy začaly šířit reformační myšlenky Martina Luthera, velice rychle se ujaly i v Těšínském Slezsku, kde byla v polovině 16. století už většina obyvatel evangelického vyznání. O sto let později, za vlády Habsburků, už ale byly poměry jiné. V roce 1654 byly evangelíkům zabaveny skoro všechny kostely. V dalším období se mohli evangelíci setkávat pouze na tajných bohoslužbách po lesích. Větší svobodu vyznání a některá práva získali opět až s vydáním „tolerančního patentu“ v roce 1781. Díky němu mohli evangelíci stavět modlitebny, zakládat školy a povolávat vlastní kněze. Skutečná rovnoprávnost jim však byla přiznána teprve v roce 1848. Jedním z míst, které nám tuto dobu tajných setkání evangelíků v dobách protireformace připomíná, je i místo na hoře Godula.
Osobitou kronikou života v obci ve druhé polovině 20. století se staly jedinečné fotografie Jana Grabowského, fotografa samouka, který i když vlastně jen fotil život kolem sebe, zachytil na svých obrázcích už téměř zapomenuté kouzlo místního života své doby.
F. 4. Historie turistiky a turistické zajímavosti Komorní Lhotky
Turistika a lázeňství má v Komorní Lhotce již stopadesátiletou tradici. Díky příznivému klimatu, kráse přírody a produktům salašnického způsobu hospodaření v horách nabízela již od poloviny 19. století přirozené podmínky pro vznik lázeňského střediska. Na těchto předpokladech, a to navíc s využitím pramene na svém vlastním pozemku, založil v r. 1860 sedlák Jiří Valica první malé klimatické lázně. Pokračováním jejich tradice jsou dnes Bylinné lázničky. Zásadním mezníkem ve vývoji Komorní Lhotky jako lázeňského centra byl letopočet 1880. Místní starosta Adam Walach začal budovat v moderním architektonickém stylu připomínajícím tehdejší alpská turistická střediska rozsáhlý léčebný a rekreační komplex. Jeho symbolem se stal takzvaný „Kurhotel“, hlavní lázeňská budova. Pro léčebné procedury se používaly kromě čisté pramenité vody a bylinných koupelí také místní zemědělské produkty – syrovátka nebo ovčí a kravské mléko. Komorní Lhotka se tak svými službami stala známou na celém území tehdejšího Rakouska-Uherska. K jejím návštěvníkům patřili hosté nejen z okolního Těšínska, ale také z Opavy, Brna, Prahy nebo dokonce ze samotné Vídně. K lázeňským budovám přibyly areály nabízející tehdy služby pro prominentní klienty – tenisový kurt nebo koupaliště a „lázeňské městečko“ bylo dokonce vybaveno umělým osvětlením s petrolejovými lampami. Na další rozvoj jistě pozitivně zapůsobilo i vybudování železniční tratě mezi Frýdkem a Těšínem v r. 1888 se stanicí v nedalekém Hnojníku.
Ničivý požár budovy Kurhotelu v r. 1903 byl však pro lázně tragickou ranou, ze které se dále již nevzpamatovaly, a původní věhlas Komorní Lhotky jako lázeňského centra se pod tíhou dalších nepříznivých událostí prvé poloviny dvacátého století začal postupně vytrácet.
Přesto vždy zůstala Komorní Lhotka vyhledávaným cílem pěších turistů a rekreantů. Krásná romantická údolí okolo horního toku zde pramenící řeky Stonávky nebo okolo jejích přítoků Ráztoky a Odnohy, stejně tak jako hřebeny mezi Godulou, Ropičkou, Kotařem a Prašivou vždy byly a jsou příjemným místem aktivního odpočinku. Oblast je vybavena dobře udržovanou sítí turistických značených cest, řadou stravovacích i ubytovacích zařízení a atraktivními službami, ke kterým patří především tradiční finská sauna. Prochází přes ni rovněž cyklotrasa Těšínským Slezskem. V úseku mezi Bukovcem a Vyšními Lhotami, na kterém Komorní Lhotka leží, jde zároveň o jednu z větví dálkové cyklotrasy Krakov – Morava – Vídeň, zařazené mezi trasy typu „greenways“. K nejzajímavějším turistickým cílům patří toleranční památník a opuštěný pískovcový lom – dnes cvičné horolezecké skály, obojí na úbočích hory Godula.
V centru obce, vedle budovy obecního úřadu, působí také místní informační centrum, nabízející rovněž publikace s regionální tématikou a drobné suvenýry.
|
|
|